Pyreneje, Kantaberské pohoří, Sierra Nevada, Gibraltar, Atlas

Putování po evropských pohořích zakončíme v západní části Evropy, konkrétně na Pyrenejském poloostrově a na úplný závěr se podíváme i na sever Afriky.

Na území Pyrenejského poloostrova se nachází 3 významná evropská horstva: známější Pyreneje a Sierra Nevada (pozor, neplést s pohořím stejného jména v Kalifornii), třetím je méně známé, ale nikoliv méně zajímavé Kantaberské pohoří.

Pyreneje tvoří pomyslnou, 400 km dlouhou hranici mezi Francií na severu a Španělskem na jihu. Jejich nejvyšším vrcholem je ve španělské části pohoří Pico de Aneto (3404 m. n. m.). Orientace délky pohoří od východu na západ, kdy vysoké vrcholky zachytávají srážky, přicházející ze severu od Atlantiku je jednou z příčin výrazného rozdílu ve složení vegetace na vlhčí francouzské straně hor a suššími svahy Španělska na straně jižní. V podhůří španělské strany hor roste typická mediteránní vegetace, do výšky asi 500 metrů se objevují doubravy a výše (do 1400 m. n. m.) se mění na lesy s převahou buků. Na francouzské vlhčí straně se bučiny vyskytují ještě o dalších 400 m výš. Další, subalpínský stupeň tvoří borovicové porosty (Pinus uncinata) a v nejvyšším alpínském pásmu jsou už jen travnaté porosty a louky.

Díky rozmanitosti geologických a klimatických poměrů se v Pyrenejích vyskytuje více než 2500 rostlinných druhů, z nichž řada jsou endemické jen pro tuto oblast.

Ještě více na západ od Pyrenejí leží na severu Španělska jejich nižší a o něco delší pokračování – Kantaberské pohoří. Je složené ze dvou částí: východního Baskicko-kantaberského pohoří a západního Astursko-leonského pohoří. Nejznámějším a nejvyšším horským celkem je Picos de Europa, jehož strmé vápencové stěny na severu padají rovnou do Atlantiku, jak to možná známe z atraktivních záběrů mnohých dokumentárních filmů. Mocná vápencová vrstva, ze které je pohoří utvářeno, byla už před dobou ledovou vystavena krasovému působení a později ovlivňována ústupem ledovců. Klimatické podmínky jsou podobné jako u Pyrenejí, vegetace je opět rozdělena do několika pásem: ve spodním rostou smíšené lesy hlavně s duby, jasany a buky, ve středním pásmu se vyskytuje alpínská květena, ovlivněná vápencovým podložím a nejvyšší polohy jsou již holé.

Přesuneme-li se na jih Pyrenejského poloostrova, objeví se před námi další výrazné pohoří – Sierra Nevada, které obklopuje polopouštní prostředí španělské Andalusie. Sierra Nevada je po Alpách druhým nejvyšším pohořím západní Evropy (jeho nejvyšší vrchol Mulhacén měří 3479 m. n. m.). Klima ovlivňuje poloha v blízkosti Středozemního moře, léta jsou horká a zimy mírné. Od jihu přicházejí srážky, které se zachytávají na svazích obrácených k moři, zatímco severní stráně hor jsou vyprahlé a najdeme zde jen suché borové lesy. Výše v montánním pásmu se jehličnatý les mění na listnatý, tvořený hlavně duby (Quercus ilex, Quercus pyrenaica) a kaštanovníky (Castanea sativa). Nad 1500 m. n. m. rostou hlavně nízké pichlavé porosty, kde převládají kručinky (Genista) a kozince (Astragalus). V alpínském pásmu od 2000 m. n. m. výše se objevují traviny a zakrslé dřeviny (hlavně jalovec Juniperus communis). Na nejvyšších vrcholech třítisícovek se více než půl roku drží sníh.

Než se dostaneme na africký kontinent k poslednímu rozlehlému horskému pásmu, zastavíme se na sice rozlohou maličkém, ale důležitém území Evropy – na jižním cípu Pyrenejského poloostrova v blízkosti Gibraltarského průlivu. Gibraltar, jak se toto území jmenuje, kupodivu nepatří Španělsku, ale je podle smlouvy již více než 300 let britským územím. Celé východní pobřeží Gibraltaru je skalnaté, nachází se zde výrazný vápencový útvar zvaný Gibraltarská skála. Roste zde množství zajímavých rostlin, ovlivněných vápencovým podložím a středomořským klimatem. Když odhlédneme od zdejší pestré flóry, můžeme přidat jednu zoologickou perličku: Gibraltar je domovem jediné evropské kolonie opic. Makak magot (Macaca sylvanus) je bezocasý primát, který zde sice není pravděpodobně původní, ale dobře se tu zabydlel (vyskytuje se také na několika izolovaných územích na severu Afriky). Opičí tlupy někdy až drze těží z ochrany místních lidí díky pověsti, že dokud zde tito makakové zůstanou, také Gibraltar zůstane pod britskou správou, což je přáním většiny obyvatel.

Gibraltarská skála geologicky patří k poslednímu významnému pohoří jménem Atlas. To je dlouhé 2400 km a leží na území tří severoafrických zemí: Maroka, Alžírska a Tunisu. Zdejší vegetace se díky společné geologické historii a podobným klimatickým podmínkám hodně podobá jihoevropské. V západní, marocké části Atlasu se projevuje vliv Atlantského oceánu, proto je zde flóra v rámci celého pohoří nejpestřejší (pětina zdejších rostlinných druhů je endemických). Až do horní hranice lesa se vyskytují porosty cedrů (Cedrus atlantica) s občasným zastoupením jedle marocké (Abies pinsapo ssp. marocana), v alžírském pohoří Djebel Babor se objevuje jedle numidská (Abies numidica). Ukázky dřevin a rostlin všech vyjmenovaných pohoří se v rámci expozice Alpinum nacházejí na západní straně v okolí voliéry dravců.

Tímto je letošní letní putování u konce. Alpinum funguje již několik let, za tu dobu se musely a také do budoucna musí „krotit“ některé bujnější dřeviny a vzrůstnější byliny, které jsou v přírodě přirozeně ovlivňované okusem divoké zvěře a drsnějšími klimatickými podmínkami. Údržba této expozice není jednoduchá, alpinum je celodenně na přímém slunci a většinou i na poměrně prudkém svahu. Nasimulovat horské podmínky v prostředí Plzeňské kotliny se ne vždy daří, tak, jak bychom si ideálně představovali, přesto se zde během roku v květu objevují mnohé atraktivní rostliny a dřeviny. Fotografie některých z nich doprovodily všechny díly putování a snad je s trochou štěstí během roku najdete v plné kráse i vy.

RM

Publikováno 22.8.2025

Popisky: