Samotáři plzeňské zoo

Protože cílem zoologických zahrad je chránit ohrožené druhy, udržet a zvýšit jejich stavy, většinou při zahájení chovu nového druhu přijíždí „reprodukce schopná jednotka“, tedy minimálně potenciálně chovný pár či skupina. Někdy samozřejmě bývají získáni postupně i s časovým odstupem z různých jiných zoo. Samotné zvíře v zoo většinou dlouhodobě nepobývá, pokud k tomu není nějaký významný důvod, například záložní chov, dožívání, dospívání atp. Někdy se však, zejména v dřívějších dobách stalo, že dorazil pouze jeden jediný exemplář a další už se nepodařilo získat. Zejména k těmto dobám minulým a tehdejším zoologům je třeba nahlížet shovívavě, byly tu jiné společenské podmínky a získávat vzácnější a ohroženější druhy bylo velmi složité. Za 95 let historie plzeňské zoo existuje množina zvířat, kde se v pomyslné tabulce u položky „chováno celkem“ nalézá číslovka 1. V jednom z uplynulých článků jsme si slíbili, že i na ně se podíváme.
Jedním z neznámějších solitérů v celé historii plzeňské zoo je lední medvěd Herkules. O něm jsme se již vícekrát zmínili, přesto neškodí zopakovat, že v historické medvědí kleci, jejíž fragment byl donedávna k vidění, prožil asi 3 roky v první polovině 70. let. Byl to tak trochu cestující medvěd, protože za svůj život vystřídal nejméně 2 cirkusy a 4 zoo. Protože stále máme k dispozici jen 3 jeho fotografie a proto, že Plzeňáci nám v posledních letech zapůjčili a poskytli mnoho pokladů z rodinných archivů, rádi opakujeme výzvu pro veřejnost k doplnění fotografického archivu Zoo Plzeň. Pravděpodobným samotářem, který již neměl ani kolegu ani následovníka, byl medvěd malajský jménem Čert neboli Teufel. To byl válečný obyvatel doudlevecké zoo Iris. O jeho pobytu existuje jediný pramen a jeho objev byl pro zoo-fanoušky docela velkým šokem. V prostředí českých chovů se objevovali tito malí medvědi ve 30. a 40. letech, potom ještě v letech 60. a pak následovala delší pauza. Dnes by patřil mezi tzv. taháky. Z řádu šelem je nutno upozornit na ještě jeden málo zmiňovaný druh, a sice psa hyenového. Samec této krásné a ohrožené psovité šelmy dorazil v říjnu roku 1964 z královédvorské zoo a žel uhynul již 13. června následujícího roku. Podle dostupných informací tak tehdy šlo teprve o 3. místo v republice, kde se objevil.
Věkem osamocených kopytníků jsou 80. léta. Pozapomenut je jediný bizon americký v historii zahrady, nebo samec uherského stepního skotu z malého výběhu v prostoru dnešní terasy restaurace Kiboko. Pamětníci si možná vzpomenou na samici „pratura“, která žila o několik let později vedle velbloudů, kulanů a jaků v tzv. jačinci či velbloudinci. Krátce po ní osídlil prázdný svah po paovcích hřivnatých mohutný samec jelena marala zvaný Kuba. Ten zde žil z této skupiny rozhodně nejdéle, naopak jen epizodní a statistický význam má záznam o hřebci zebry Grévyho. Zcela jinou podobu a příčinu mělo osamění dvou samců antilop, a sice vodušky znamenané a vodušky abok. Po odchodu a úhynu původních partnerek k jednomu již další sehnat nešlo, druhý je dokonce ani nechtěl, protože se považoval spíše za zebru, jejichž stádo vyhledával a v jejichž společnosti byl spokojený. Rovněž o samci vzácné gazely dorkas, který dožíval osamoceně, jsme již vícekrát psali.
V početné rodině menších savců došlo k solitérnosti rovněž vícekrát, zmínit lze z posledních dvou dekád zejména první viskaču a jediného lenochoda v dějinách plzeňské zoo. Ani u jednoho není teoreticky vyloučeno, že bude nějaký příští chov a již bude početnější. Bohužel dlouho musel čekat na první samici makak lví „Mak“ a na jiné lemury lemur hnědý „Kuba“, přesto však nebyli absolutně osamoceni. Z ptáků je třeba opět dorazit na přelom 80. a 90. let. Asi nezajímavějším zástupcem dnešního tématu byl nádherný kondor velký zvaný Kendy nebo Štípák. V zahradě vystřídal několik voliér a prožil několik let. Později se stal hvězdou sokolnických ukázek na hradě Rabí.
V tichém světě studenokrevných jsou v minulosti rovněž několikrát zaznamenáni samotáři. Především k želvě sloní věnované z Berlína nešlo široko daleko sehnat jinou. Ani k leguánovi nosorohému z ostrova Hispaniola. Oba zde žili několik měsíců v počátku 70. let. V jejich polovině se v Plzni objevil dokonce velemlok čínský. Fanoušci si možná vzpomenou na mohutného krokodýla novoguinejského, který byl ve vstupní expozici v Akva Tera ještě v polovině 90. let. Asi 4 roky v polovině 70. let prožil v Plzni i krokodýl mořský. Na rozdíl od kajmanek dravých, které se staly prvním druhem rozmnožené želvy v Plzni, byla kajmanka supí z roku 1969 pravděpodobně jen jediným jedincem svého druhu v západočeské zoo. Roky byl nejvzácnějším obyvatelem zahrady drobný aligátor čínský (získaný koncem 60. let), možná mnohdy opomíjený, později se však objevilo několik dalších jedinců.

-mv- (2021)