Historie a současnost starosvětských primátů v zoo Plzeň

Opice Starého světa, čili úzkonosí primáti, je skupina několika rodů středně velkých a velkých primátů Afriky a Asie. V minulosti byli častými chovanci zoologických zahrad, dnes je spíše nahrazují lemuři, drápkaté opičky a lidoopi. Řeč je o paviánech, makacích, kočkodanech, mangabejích, guerézách, hulmanech, langurech a několika speciálních druzích primátů. V současnosti žijí v Plzni tři druhy z této skupiny, dva z nich, shodou okolností zároveň od jubilejního a historicky zlomového roku 1981.
Prvním druhem opice v plzeňské zoo byl v roce 1927 makak jávský. Od počátků zahrady do 70. let se zde vystřídaly„obyčejnější“ druhy. Byli to konkrétně makakové jávští, rhesusové a makakové medvědí. První opičky chované v Zoo IRIS již od roku 1927 se jmenovaly Šorl, Minda, jejich potomci pak Šoteček, Irisek... V roce 1986 se zoo chystala i chovat makak červenolícího, chov se ale neudržel. Makaky tak zastupuje druh známý mimo jiné i z historického plakátu zoo, makak lví.
Do Plzně dorazil první samec tohoto druhu jménem Mak v roce 1981 ze Zoo Liberec. Sehnat nepříbuznou samici bylo v tehdejších podmínkách takřka nemožné. V roce 1992 obdržel dvě různé partnerky, ale na založení rodiny bylo vzhledem k vysokému věku (18 let) již pozdě. Po Makově úhynu se vedení zoo dlouho nerozmýšlelo a během krátkého období dovezlo 6 nových jedinců. Z nich byly vytvořeny dva páry. Pozoruhodným jevem se po odstranění mříží ve venkovní expozici stala skutečnost, že makakové se nebojí vstupovat do vodního příkopu, kde sbírají různé drobnosti, a to až po krk. Opice se totiž obvykle vodě vyhýbají.
Po několika letech přišla na svět první mláďata Mirunky a Bruna – Viki (1996) – plzeňský prvoodchov a Maki (1998), která potom prožila dospívání v již modernizované nezamřížované velké vnitřní expozici se skalou za sklem. Od té doby se postupně rodila další mláďata, štafetu přebrala Vikina a její patner Wuppi, potom její dcery. Samec Hubert v roce 2001 zemřel, dožil se unikátního věku 30 let. V roce 2010 zaznamenala jejich tlupa stěhování do nového stylového pavilonu v rámci afrických a asijských expozic se samostatným ostrovem jako venkovním výběhem. Makak lví je snad nejhezčí a jeden z nejvzácnějších z makaků. Postaru se také nazývá wanderu (domorodé jméno) nebo opice vousatá. Wanderu dorůstá velikosti 45 - 61 cm, ocas délky 25 - 39 cm je zakončen štětičkou; dosahuje hmotnosti 15 kg. Po 165 dnech březosti mívá 1 mládě, o které pečuje 2 roky. Samice dospívají v 5, samci až v 8 letech! Hlavní potravou jim jsou plody, listí, ořechy.
Po další generační výměně je zde nyní dospělý samec Nagar, který přicestoval v roce 2016 z Ostravy a dvě samice vlastního odchovu - Pavlína (*2008), matka mláděte a poslední mládě z minulé generace, Madla (*2010). Nejnovější mládě přišlo na svět 16.2. 2018. Je to po 8 letech od posledního úspěšného odchovu samičky z ledna 2010. Je to pravnouče Miruny, vnouče Vikiny.
Paviáni nyní chybí v plzeňské zoo úplně a vytrácejí se i z jiných zahrad. Zůstávají ve vzpomínkách již jen starších návštěvníků zoo s dobrou pamětí. V závěru provozu Zoo IRIS a v počátcích lochotínské zahrady byl chován pestrý mandril rýholící a v 60. a 70. letech i paviáni pláštíkoví a babuini. O jejich mláďatech často informoval dobový tisk. Jeden jedinec zde žil pod určením pavián guinejský. Nechyběl ani druh opice, jehož jméno není všeobecně známo, zato vzhled a čilost v zoo bývá obvykle pro návštěvníky lákadlem - mangabej obecný čili kouřový. Z asijských langurů a hulmanů zde nebyl dosud chován žádný. Od roku 1998 patří k plzeňské zoologické zahradě i jejich africké příbuzné, vzácné guerézy angolské. Ovšem poddruh pocházející z Tanzanie.
Plzeňskou zoo zdobí od roku 1998 překrásné guerézy. V tu dobu končil koncept centrálního pavilonu opic a tak se přistěhovaly rovnou na ostrov proti dnešní restauraci Kiboko. Jejich pavilonem se stalo upravené původní zimoviště plameňáků a pelikánů. Chov guerézy angolské začíná v ČR 26. 10. 1988 nákupem prvního páru narozeného v Africe pro Zoo Dvůr Králové. Tuzemský chov se později vyvíjel co do počtu mláďat ve Dvoře Králové a Plzni poměrně úspěšně, převažovali však samečkové. Jihlavské zoo od chovu ustoupila. Z těchto důvodů byla v plzeňské zoologické zahradě na několik let sestavena kromě chovné tlupy i čtyřčlenná pánská skupina z nezadaných samců v poutavé expozici afrických bažin spolu s antilopami a ptáky. Prvogenerační pár Zun a Timi vystřídala posléze druhá generace Tim a Viky. Jejich první syn byl pokřtěn na počest herce Martina Dejdara jménem Dardej. Protože v Plzni se postavila expozice žiraf, muselo dojít k odjezdu několika gueréz, také královédvorská skupina byla již velmi početná. Nové chovy byly tak založeny v Krakově a Wroclavi, dva plzeňští mládenci odjeli do Bratislavy a jeden dokonce až do Jižní Afriky, později ještě do dvou menších tuzemských zoo. Přesto je chovatelů jen malé množství a všechny tyto guerézy v Evropě si jsou částečně příbuzné. Složení plzeňské tlupy se v čase pochopitelně nadále proměňuje.
Asi nejčastěji a nejpočetněji byli v historii zahrady zastoupeni kočkodani. Vícekrát zde byl chován běžný kočkodan obecný (zelený), naopak kočkodani světlobřiší nebyli ve své době chováni v žádné jiné zoo v tehdejším Československu. Již dávno zanikl chov kočkodanů bělonosých, žil zde krátce 1 kočkodan mona a přerušena byla i třicetiletá tradice v chovu savanového kočkodana husarského, u kterého patřila počtem narozených mláďat plzeňská zoo k nejúspěšnějším chovatelům v ČR. Kolem roku 2000 byl po krátkou dobu chován i talapoin severní. Nyní je od roku 1981 ve 4. generaci chována rodina monogamního kočkodana Brazzova.
Tento druh byl v Plzni v polovině 90. let doslova průkopníkem chovu na ostrovech; nejprve žil na dnešním ostrově gibonů, po vzniku zoogeografických celků mu byl vybudován ostrov v sousedství gueréz. Počet místních mláďat již čítá několik desítek. V sousedství hrošíků liberijských dokreslují život v africkém deštném pralese.
Ačkoliv původní pavilon umožňoval chov až 6 druhů středních primátů naráz, počet současných expozic a tím i druhů se zřejmě natrvalo ustálil právě na počtu 3.

M. Vobruba