Nejtradičnější druhy plzeňské zoo

Před časem jsme na facebookový profil plzeňské zoo v rámci oslav 95. narozenin umístili fotografie některých druhů zvířat, které již nejsou v zahradě v současnosti chovány. Přišly dotazy, proč jich je tolik a proč to tak vůbec je. Je to samozřejmě jednoduché - skoro století chovu divokých a cizokrajných zvířat přinášelo různé možnosti, znalosti, potřeby; měnila se dostupnost zvířat, mezinárodní spolupráce, počet a vybavení expozic. Plzeňská zoo za tu dobu chovala mnoho stovek druhů zvířat. Některé se objevily třeba jen v jednom jedinci a někdy pouze na několik měsíců. Jiné tu jsou s námi dlouhá desetiletí. Těm se budeme věnovat v dnešním článku. Naopak někdy příště můžeme připomenout známé i opomíjené druhy, které se objevily v jediném jedinci.

Otázku, zda nějaký pernatý, srstnatý nebo šupinatý obyvatel (konkrétní jedinec) náhodou nepamatuje éru zahrady u řeky Radbuzy, jsme již odpovídali. I když například zejména želva, kakadu nebo sup by tu šanci dožít se roku 2021 možná měli, taková zvířata se tam tehdy nevyskytla. Pro pořádek, jedním z posledních pamětníků byl americký kojot prérijní, který se dožil roku 1974. Naopak do této dekády se datuje příchod velmi známého trojlístku druhů i jedinců, kteří žijí dodnes - želva matatmata třásnitá (nyní v expozici Akva Tera), samice krokodýla čelnatého (rovněž zázemí Akva Tera) a zakladatelé hejna nyní erbovních plameňáků chilských. Jejich příchod spadá do let 1973-1975.

Jaké druhy jsou v Plzni vlastně chovány „odjakživa“ nebo s malými přestávkami stále? Kupodivu snad nikdy nebylo zdůrazněno, že jde o trio nejznámějších druhů velkých šelem, a sice lvy pustinné, levharty skvrnité a medvědy hnědé. Ti prakticky nechyběli od roku 1940. Pouze brtníky v 70. letech nahradily cizokrajné druhy medvědů a u lvů došlo mezi roky 2000-2002 k obměně a lvy pustinné nepříslušející k čistokrevnému poddruhu nahradili maročtí lvi berberští. Od 40. let se rovněž s přestávkami objevují zástupci „klasických“ dikobrazů rodu Hystrix. Buď dikobraz evropský (obecný), nebo dikobraz běloocasý (srstnatonosý). Kdyby se vzala v potaz tolerance přestávek a souvislosti chovu a celá tato studie vzala opravdu vědecky, možná by do party patřil i čáp bílý a želva nádherná nebo i další opravdu publikačně nedoceněné druhy. Například kachnička mandarínská a karolínská.

Další skupina „tradičních“ druhů začala být chována v 50. letech. Od té doby žijí v Plzni velbloudi dvouhrbí. V 80. letech se sice zahrada věnovala jednohrbým velbloudům, ale velbloud jako takový v Plzni nikdy dlouho nechyběl. Díky přítomnosti ve znaku města je i jejich chov očekávaný. Ještě v éře starého Irisu, v druhé polovině „padesátek“ dorazili zástupci běžců - emu hnědí a nandu pampoví. Emu je od té doby chován snad opravdu bez přestávky, nandu asi se třemi přestávkami. Až do zoo Iris sahá i stopa labutě černé, je trochu nenápadnou „trvalkou“ plzeňské zoo. Nyní ji naleznete v Asijské zahradě.

O dekádu později se natrvalo mezi Plzeňáky přiřadilo další trio. Tím nejznámějším druhem jsou bezesporu šimpanzi učenliví. Jejich místní historie přináší spoustu radosti, ale i vývoje expozice a později sestavování tlupy, i několik nezdokumentovaných otazníků. Poslední dva roky jsou ve znamení narození samice Caily a jaro 2021, bohužel, úhynu samce Baska. Doufejme, že budoucnost bude pro tlupu a záchranu ohroženého poddruhu šimpanz čego vstřícná. Další dva druhy chované již na 60 let jsou mnohem méně nápadné a zmiňované. Jde o nosály červené a supy bělohlavé. Supi jsou zdokumentováni v malé voliéře vedle sov a pochopitelně v obou velkých ptačích voliérách. V roce 2002 byl jejich stav posílen dovozem dvojice přímo z Maroka. Zatím se je nikdy nepovedlo rozmnožit. S nosálem červeným byl souběžně chován i nosál bělohubý, než se stal raritou a z chovů prakticky vymizel. V rámci vývoje a i díky zařazení nosála červeného mezi invazivní druhy pro Evropu, není vyloučeno, že se oba druhy opět prostřídají. Po vzniku oblastí a vytýčení jihoamerické části zoo byli nosáli vypuštěni do přírodního výběhu se vzrostlými duby. V polovině 60. let se začala budovat kolekce plazů, dne je chováno mnoho vzácných druhů, ale snad jediným, který byl na inventurách tehdy i dnes, je krajta mřížkovaná.

Příchod prvního tygra je datován k roku 1971. Téměř půlstoletí jsou v Plzni chovány zebry stepní. Nechybějí zde od roku 1974. Jen o něco kratší dobu patří mezi lochotínské obyvatele drobné indické antilopy jelení. Poslední kvarteto stálých druhů spadá do 80. let. Jde o pštrosy dvouprsté, kočkodany Brazzovy, makaky lví a opomíjené spoluobyvatelky plameňáků, bernešky havajské. U nich jde o učebnicový příklad endemitního druhu a také záchrany před vyhynutím takzvaně za minutu dvanáct.

Pochopitelně by se našla velká řada dalších evergreenů, které ale buď nejsou chovány v současnosti, nebo byl jejich chov přerušen nadlouho. Určitě můžeme na závěr s pestré palety historie zmínit vlky evropské, pumy americké, výry velké, mývaly severní, jaky domácí, antilopy nilgau, lamy krotké nebo paovce hřivnaté... Případně kozy kamerunské. Za několik dekád budeme moci do stejné skupiny řadit třeba i nosorožce nebo irbise.

Martin Vobruba