Zvířata se zvláštním názvem v plzeňské zoo

Co je to medvěd, zebra nebo plameňák si dovede odjakživa představit prakticky každý. V posledních letech se rovněž široká veřejnost více či méně sblížila se zvířaty, jako je lemur, surikata, mangusta, tarbík, kaloň nebo tamarín. V plzeňské zoo ale žije obrovské množství málo známých zvířat, z jejichž názvu není hned poznat, o koho se jedná. Nejsou popularizována, ovšem milovníci zoo, pozoruhodných, ohrožených druhů nad nimi jásají a přijíždějí cíleně za nimi. Návštěvníci by z názvu mohli často váhat, pokud by neviděli zvíře živé či obrázek, zda jde o rybu, rostlinu či bakterii. Některá z nich si formou krátkého výčtu dnes představíme.
Po otevření madagaskarského pavilonu (2007) byly postupně získány dva druhy galidií. Oba jsou chovány v ČR poprvé a pouze v Plzni. Plzeňská zoo dříve získala galidii tenkopruhou poději galidie proužkované . Oba druhy jsou i v Evropě chovány minimálně. Velkou zajímavostí je, že dělají společnost našim lemurům, obývají spodní patro jejich expozic. Jejich název je oříškem i pro nástroje spisovného jazyka v počítačovém prostředí a tak je pracovníkům zoo opravují na „galérie“. Jde o šelmičky dříve řazené do čeledi promykovitých. Dnešní pojetí chápe všechny madagaskarské druhy, včetně fosy, jako jedinou čeleď (nově vyčleněnou) – Eupleridae, „šelmy madagaskarské“, která se vyvinula ze společného předka. Galidie proužkovaná obvykle dosahuje hmotnosti 700-900 g. Obývají vlhký les, jsou aktivní ve dne a jsou velmi hravé. Loví malé savce, bezobratlé, ryby, plazy a vajíčka, občas nepohrdnou ani ovocem. Žijí ve skupinách tvořených dospělým párem a odrostlými mláďaty. Mívají pouze jediné mládě. Dospívají ve věku 2 let. V lidské péči se dožívají více než 13 let. Galidii proužkovanou vědecky popsal Geoffroy Saint-Hilaire v roce 1837. Jsou u ní rozlišovány 3 poddruhy. Je uvedena v Mezinárodní Červené knize v kategorii Vulnerable. V Plzni žije i další jejich vzdálený příbuzný, cibetkovitá šelma oviječ. Při vyslovení jeho jména směřují myšlenky návštěvníků často za obalečem. Pro změnu slovo pižmoň, název mohutného tundrového kopytníka vede u lidí asociací k ondatře, neb její druhové jméno zní pižmová.
Dva druhy pichlavých obyvatel plzeňské zoo mohou být pojmenovány osinák. Pro osináka afrického jde o jediný název. Patří do třídy savci, řádu hlodavci, čeledi dikobrazovití, podčeledi osináci. Osináci mají proti dikobrazům menší a štíhlejší postavu, vetší lysé ušní boltce a delší slabý ocas zakončený štětkou bílých chlupů. Na zadních nohách mají náznak plovacích blan, dobře plavou, šplhají i skáčou. Osinák africký mívá hmotnost 1,5-4 kg; délku těla do 60 cm, ocásek do 23 cm. Po 100 – 110 dnech březosti mívá 1-4 mláďata. Je rozšířený od Gambie po západní Keňu a jižní Kongo. Jde o pralesní teplomilné zvíře, které se přes den skrývá mezi kořeny stromů, ve skalních dutinách nebo pod břehy řek a potoků. Nevystupuje do nadmořské výšky nad 700m. Zdržuje se v rodinných tlupách o 6-8 jedincích (max. 20) na území do 5 ha. Nepřátele a útočníky zastrašuje dupáním, naježením bodlin a prudkým máváním ocasem. Raději konzumuje potravu, kterou není třeba hryzat, pouze žvýkat – měkké dužnaté ovoce a plody, dále má na jídelníčku oddenky, stonky a drobné živočichy či mršiny. V lidské péči se jako hravý chovanec může dožít i 23 let. Druhé dva druhy osináků žijí v malajské oblasti. V roce 2015 bylo, krátce po premiéře v královédvorské zoo, v Plzni odchováno 2. tuzemské mládě. Díky specializaci na filipínskou faunu chováme v Plzni od roku 2008 i vzácné dikobrazy filipínské z ostrova Palawan. I oni bývají občas nazýváni osináky, ačkoliv patří mezi klasické dikobrazy.
Abychom neodbíhali od dikobrazů daleko, máme zde i kuandu obecného. Jedno z nejdivnějších jmen v zoo. Čeleď urzonovití, kam patří, má k dikobrazům velmi blízko. Kuandu je lesní, býložravý, převážně samotářský živočich. Jeho starší české označení zní bodlinatec chápavý. Má totiž ovíjivý ocas. Ve dne spíše odpočívá, v noci vyráží na výpravy. Pátý plzeňský kuandu v Amazonském pavilonu přišel na svět 29.6. 2016. Odchovy se na západě Čech daří a počtem mláďat je Zoo Plzeň nejúspěšnějším tuzemským chovatelem. Jeho soused je rovněž adeptem na zvláštní jméno. Jmenuje se mirikina. Jako jediná z pravých opic je aktivní výhradně v noci. Obývá americké deštné lesy. Indiáni jí říkají douroucouli. Na konec tohoto odstavce ještě představíme poloopice z minulosti plzeňské zoo, které se mirikině trochu podobají. Jde outloně váhavé a malé a poto. Velké vyvalené oči všech těchto druhů jsou znakem noční aktivity.
Další řádky věnujeme kopytníkům. Mnohým lidem nic neříkají názvy dvou druhů divokých asijských oslů z plzeňského chovu – kulana a kianga. Kulani obývají společnou „jurtu“ s velbloudy a po návratu do Plzně v roce 2010 se již třikrát rozmnožili. Mohutnější kiangové bydlí nyní se zubry. Díky svému vzhledu občas vzbuzují u návštěvníků domněnku, že jde o koně Převalského. Občas vznikají komické situace po nalezení jmenovky, kdy čtenář řekne: tak to není osel, jak jsme si mysleli, ale kulan. Pravdu je, že principiálně o osla jde, ale má své speciální jméno. Podobně, jako třeba nyala nebo voduška prostě ve svém názvu nemají slovo antilopa. A ještě některé další druhy kopytníků mohou působit záhady či dotazy – buvolec není buvol a pakůň není kůň. Rovněž oba jsou „poctivými“ a pravými antilopami. A tou je i bahnivec, ačkoliv jeho jméno by mohlo evokovat ptáka z mokřadů. Jenom velkým specialistům je známo jméno kabar. Tento asijský příbuzný jelenů žil po několik let skrytě ve výběhu mezi expozicemi rysů a pum.
Poslední oddíl věnujeme drobným savcům z několika řádů. Frček, kunovec, bércoun, tana, gundi, glosofága a tak bychom mohli pokračovat. Tito všichni žili nebo žijí v expozicích či zázemí plzeňské zoo. Frček je v podstatě podobný výše zmíněným tarbíkům. Zvláštním zvířetem je tana. Není nepodobná rejskům či veverkám, jde však o samostatný řád savců s vazbou na primáty - poloopice a opice. V plzeňské zoo se objevili již tři druhy bércounů. Bércouni jsou pro svůj vzhled označováni i jako „slonečci“. Pro specifické znaky byli vyčleněni od hmyzožravců. Tato malá zvířata upoutají zejména dlouhým pohyblivým na konci lysým čenichem. Mají také poměrně velké oči a dlouhé ušní boltce opatřené zvláštní záklopkou. Dlouhý a tenký ocas je pokryt šupinami a řídkými štětinami. Na spodní straně se nacházejí žlázy vylučující kapičky pižmem páchnoucí tekutiny. Nápadné jsou také dlouhé, z části neosrstěné, zadní končetiny. V klidu se pohybují po čtyřech, ale při vyrušení hopkají po zadních jako malí klokánci, rychlostí až 25 km/h. Bércouni často bubnují zadníma nohama o zem, přičemž údery jsou někdy tak neuvěřitelně rychlé, že splývají. Bércounů je 15 druhů. Na svůj řád velký bércoun skvrnitý v pavilonu Tajemný noční svět Afriky, je nyní jediný v Evropě.
Tento článek zdaleka nemůže být vyčerpávající. Kdo je pisila, jespák, tyran, trupiál, ouhorlík, kladivouš nebo čukvala už přijďte zjistit do Docela jiného světa plzeňské zoo.

-mv-