Plzeňská zoo byla otevřena v roce 1926 v Doudlevcích.  Zažila spoustu proměn společnosti a v této lokaci i 3 různé zřizovatele a krátce dokonce jednoho nájemce. Její brány se uzavřely na podzim roku 1961. Dva roky poté zoo Plzeňákům chyběla. Podrobnější historii naleznete v přiloženém dokumentu.

Zoologická zahrada, tehdy již řádná součást Parku kultury a oddechu (PKO) se na podzim roku 1963 definitivně přestěhovala do západního okraje Lochotínského parku na místo vyklizené inseminační stanicí. Významná část areálu zoologické i botanické zahrady byla zbudována na pozemcích, patřících před 2. světovou válkou rodině Kodetových, zušlechtěných okrasnou zahradou, sadem, sportovišti i hospodářskými objekty. Hranice zoo byly dány ihned na přelomu 50. a 60. let. V jejím areálu se nacházelo několik budov (dokonce několik obydlených i v době provozu zoo), které slouží dodnes, včetně unikátního statku Lüftnerka, řada jich však postupně zanikla. V sousedství zoo již od roku 1961 existovala novodobá plzeňská botanická zahrada, rovněž součást PKO, na severovýchodních hranicích potom ležel lochotínský amfiteátr, který se nakonec stal přímou součástí příběhu zoo. Stejně tak pionýrská železnice a detašovaná součást zahrady – expozice Akva Tera.

Již v roce 1973 je zmíněna myšlenka na delimitaci (osamostatnění) zoo od parku kultura a oddechu, nebyla však doporučena. Vedoucí zahrady je v té době Ivana Svobodová-Hašková. Od 1.1. 1981 je Zoo a BZ také díky podpoře ředitele královédvorské zoo Ing. Josefa Vágnera samostatnou institucí a také vedoucí funkce je označena názvem ředitel. Stává se jím Ing. Petr Vlček. V tomto období již stojí objekt tzv. velbloudince (1977), včetně výběhů (1979), nutná je však výstavba infrastruktury. Ta skutečně vzniká - zejména asfaltový povrch nových i rekonstruovaných cest a protažení inženýrských sítí. Od roku 1983 působí v Zoo a BZ nepřetržitě její současný ředitel Ing. Jiří Trávníček, nejprve ve funkci botanika. Zoo, tedy její výstavní část, stojí nejprve na ploše 3 ha , ale ke svému rozvoji získala prostor 21 ha, který je již téměř bez zbytku využit (2005). Zásadní směřování do budoucna podává zejména Generel dostavby z roku 1996, po jehož schválení v zahradě došlo k mnoha pozitivním změnám směrem k zoogeografickému bioparku. V letech 2003 a 2004 již přichází více než 300 000 návštěvníků. V současnosti již přes 500 000 osob. V roce 2006 vyšla poprvé publikace o zoo k jejímu 80. výročí, později řada dalších.

Podrobnější historie ke stažení ZDE:

Výstava "95 let Zoo Plzeň"

Botanická zahrada

O historii botanických zahrad se v Plzni v různých pramenech vyskytují jen stručné zprávy, které dokládají, že jejich zakládání si vynutil rozvoj školství na začátku 19. století. Tehdy každé gymnázium nebo měšťanská škola s vhodným pozemkem usilovaly o založení zahrady s botanickým systémem. Tyto zahrady ale většinou musely rychle vyklidit místo rozšiřující se městské aglomeraci. V roce 1812 sám císař František I. při návštěvě gymnázia v dnešních Smetanových sadech nařídil purkmistru Davidovi, aby byl přilehlý prostor proměněn v botanickou zahradu. Tato zahrada vznikla v roce 1817 a vydržela až do roku 1844.

Přípravné práce na rozáriu 1959Za první veřejnou botanickou zahradu je možné považovat lokalitu, založenou v roce 1899 podle návrhu městského zahradníka Aloise Vašíčka před bývalou Vaňkovou cihelnou na místě dnešního náměstí Míru. Vašíček vypracoval dva návrhy. První jednodušší představoval sadovou úpravu ve volném anglickém stylu, druhý byl pojat v pravidelném slohu francouzském s nákladnými partery a květinovými plochami. Technická komise doporučila první a ten ještě z úsporných důvodů změnila – místo rybníčku a potůčku měly být zhotoveny dvě vodní plochy s vodotrysky. Ani to se ale neuskutečnilo a nakonec byl vytvořen sad s formou botanické zahrady. Rostliny byly vysazovány podle svého druhu do jednotlivých částí zahrady. Podle vzoru jiných botanických zahrad byla u každé rostliny porcelánová jmenovka s českým názvem rostliny. Protože je návštěvníci často přemisťovali, ničili a kradli, byl zakrátko zbytek cedulek uskladněn v městské zahradě. V zahradě bylo vysázeno celkem 383 listnáčů, 43 jehličnanů, 47 růží, 264 trvalek a 13 kapradin. Mezi nejobdivovanější patřily tři druhy araukárií, které se na zimu převážely do skleníku. Dodnes se zachovalo několik stromů z původní výsadby.

Přípravné práce v rozáriu 1959Za zmínku stojí také zřízení botanické zahrady při české reálce ve Veleslavínově ulici ve školním roce 1898-99. Značným nákladem vznikla z malé ústavní zahrádky a parčíku, který s ní sousedil, na ploše zhruba dvaceti arů. V zahradě bylo vysázeno 204 druhů stromů a keřů a 620 druhů bylin. Tato zahrada sloužila svému účelu mnoho let. Další menší školní botanické zahrady vybudovaly ústavy v Komenského ulici, Jungmannově třídě (Americká) a nad Hamburkem.

Snah o založení městské veřejné botanické zahrady bylo mnoho i v první polovině minulého století. Velkým propagátorem byl známý plzeňský botanik F. Maloch, ale prostředků na vybudování se městu stále nedostávalo. Ve dvacátých letech měla být vybudována botanická a zoologická zahrada na pozemcích, získaných regulací Mže u Pecháčkových sadů (Štruncovy sady), ale městská pokladna to neumožnila.

Trvalkové terasy původní botanické zahrady 2008Až v dubnu 1957 byla ustanovena "Komise pro zřízení botanické zahrady v Plzni". Do čela byl uveden přední ekolog evropského významu doc. E. Hadač. V říjnu 1959 byla jako vhodná lokalita vybrána bývalá Kodetova zahrada na Lochotíně, která představovala klasický výtvarný projev zahradní architektury dvacátých let 20. století. Projektoval ji proslulý architekt Josef Kumpán. Po znárodnění byla část zahrady zastavěna přírodním divadlem a zbývající větší část zahrady byla ponechána devastaci nenechavců. Správce Miroslav Vaňousek s citem pro zachování dispozic zahrady mimořádné architektonické hodnoty rozšířil její porosty o více než 600 taxonů dřevin a nespočet trvalek. Otevřením zahrady v roce 1961 se tak konečně dostalo občanům města a školám esteticky uspořádaných botanických sbírek.

V roce 1981 se botanická zahrada sloučila se sousední zoologickou zahradou v jeden administrativní celek. Dále však obě zahrady existovaly sice pod jedním vedením, ale vzájemně se nijak výrazně neovlivňovaly. Teprve se stavbou skleníku pro sbírky sukulentů jižní Afriky, Madagaskaru a Kanárských ostrovů se začala rozvíjet myšlenka uspořádat společné zoologicko - botanické expozice. V září roku 1993 byl skleník otevřen a návštěvníci tak mohli spatřit nový systém v uspořádání botanických sbírek, zcela odlišných od těch, které se dříve v botanických zahradách užívaly. Expozici tvoří nejen rostliny, ale i zástupci živočišné říše příslušných oblastí. V současné době je celá zahrada uspořádána podle biogeografických oblastí. Rostliny jsou v rostlinných společenstvech a představují tak typické biotopy daných částí světa. Převažují zde expozice palearktivké (Evropa, Asie) a nearktické oblasti (Severní Amerika), tedy míst a podobnými klimatickými podmínkami jako u nás. Etiopskou oblast představují sukulenty jediného expozičního skleníku. Zbývající oblasti jsou po botanické stránce zastoupeny už méně. Zásadní změnu prodělává i původní botanické zahrada.

Japonská zahrada Šowa-en

V roce 2004 zde vznikla kamenná japonská zahrada Šowa-en a od roku 2005 se postupně krok za krokem mění celý areál původní BZv asijskou zahradu. Návštěvník zde může najít nejen celou řadu okrasných druhů asijských rostlin, ale i velmi vzácné a ohrožené druhy dřevin. Více informací o jednotlivých botanických expozicích najdete v hlavní nabídce v sekci Rostliny v podsekci Botanické expozice.

Celkem je na území zahrady pěstováno necelých 14 000 druhů rostlin, z toho 4 000 druhů ve sklenících, kde se specializujeme převážně na ostrovní flóru (Madagaskar. Taiwan, Nový Zéland, Makaronésie, Réunion).

Zejména v po roce 2015 přibylo nových a upravených botanických expozic v celém areálu. Ať už jde o expozice představující vznik užitkových rostlin, jejich přizpůsobivost nebo odolnost vůči např. suchým podmínkám. Velký akcent je věnován endemitům, zejména ostrovů nebo izolovaných enkláv na pevnině, které jsou takovými "pevninskými ostrovy".