Zprávy z pralesa - Korona

Stanislav Lhota
8. 6. 2020
Monitoring outloňů na Sumatře jsme stihli skončit právě včas. Na konci března se pandemie nového koronaviru rozšířila natolik, že i v Indonésii zavládla panika. Objevila se tu nebezpečná nemoc, kterou sem zavlekli cizinci! Na vesnici v Tanah Karo se dál pořádaly slavnosti, pohřby a svatby. Ženichova rodina se na jednu takovou svatbu sjela přímo z Medanu, kde v ten samý den ohlásili první případ Covid-19. Jen co svatba skončila a sklízely se svatební dekorace, už byla hned vedle připravená rakev na další pohřeb, který začal hned následující ráno se spoustou dalších hostu z širokého okolí. S Luckou jsme uznali, že riziko, že nás dva cizince budou jednou vinit z toho, že jsme sem, na konec světa, ten smrtící virus přivezli, je příliš velké, a že je na čase odjet.

No ale co dál? Probíhala právě evakuace většiny cizinců z celé Indonésie posledními nouzovými lety, zbylým cizincům ale vláda umožnila v zemi zůstat až do skončení karanténních opatření. Na Borneu
v Balikpapanském zálivu mělo teď právě začít velké sčítání opic kahau nosatých v místech, kde vláda hrozí plánem na vybudování nového hlavního města Indonésie. Bylo nutné zdejší populaci kahau
zdokumentovat ještě před tím, než bude bez důkazů zlikvidovaná. Bylo jasné, že nikdo z našich výzkumníků ani studentů, včetně těch indonéských, teď do zálivu nedorazí. Náš místní tým byl ale připravený se sčítáním začít bez nich. A tak jsem nakonec ze Sumatry vyrazil na Borneo, abych se k nim připojil.

Letiště v Medanu působilo úplně prázdně. Pár indonéských rodin a několik zbylých cizinců, všichni spořádaně udržují odstup a mají nasazené roušky. Jediní, kdo jsou bez roušek a kdo se chová, jako by
se nic nedělo, jsou všichni zaměstnanci aerolinií. Dostali zřejmě nařízeno, chovat se normálně a působit dojmem, že létání je i v době pandemie naprosto bezpečně a že na letišti se v žádném případě nakazit nemůžete. A takovou péči o cestujícího jsem snad ještě nezažil. Perfektní servis, milé vystupování, samý úsměv, nebývale hladké odbavení. Teprve až v letadle si pak i letušky nasadily roušky.

S naším Balikpapanským týmem jsme se sešli jen na letišti. Kancelář jsme už o několik dní dřív zavřeli. V Balikpapanu se totiž infekce objevila o dva týdny dřív než v Medanu a panika už tu dosáhla vyššího levlu. Tady už skoro žádní cizinci nebyli a lidé na ulici se na mě dívali jako na nebezpečného vraha. Po krátké schůzce s týmem na zahrádce restaurace jsem nasednul do taxíku a zamířil rovnou dopřístavu, kde už mě čekal lodník Darman. V čajovnách v přístavu byli jeden na druhém namačkáni místní dělníci, nemusí totiž do práce, byla jim nařízena domácí karanténa. Jakmile mě uviděli, začali hned nepřátelsky pokřikovat, „Korona, korona“. Bylo opravdu na čase nasednout do lodi a zamířit na venkov.

Ale i tam se mě báli. V prostorném domě, který pronajímám ve vesnici Mentawir, jsem se ubytovat nemoh. Nezbylo nic než moje polorozpadlá chatka na kůlech uprostřed mangrovu u vesnice Gersik. Tam bydlím jen se svou neviditelnou ženou, švagrovou a neteří, kterých se lidi bojí, a tak sem nikdo nechodí. Teprve tady je klid. Maličký rybářský přístav je kousek od chatky, takže rovnou nasednu na loď, aniž bych musel vylézt z mangrovu. Jen najíst se a nabít si přístroje chodím na kraj vesnice do Darmanova domu. Jeho žena mě sice hned na začátku upozornila, že by nechtěla umřít, ale během pár dnů si zvykla. Ještě dlouho se pak na mě chodily během oběda přes dveře dívat sousedky, ale časem přestaly.

Jinak se vídám prakticky jen s rybáři, které s Darmanem potkáváme na lodi během sčítání kahau. I jeden z nich byl vždy celý den v roušce, kterou si sundával jen když k nám přijel a srazil lodě, aby si
moh popovídat. Když ale jednoho dne přestal roušku nosit úplně, bylo to pro nás znamení, že panika pominula. Dál už se mě pak vesničani nebáli.

Městu se vyhýbám doteď. Byl jsem tam jen dvakrát, krátce, kvůli výběru peněz z bankomatu. To není nic snadného, bankomaty se teď doplňují málo, většina z nich je prázdných, musel jsem obejít nějakých pět různých míst, než jsem peníze vybral. Obyvatelé Balikpapanu mezitím pochopili, že zdrojem nákazy nejsou cizinci, ale oni sami. Ulice byly prázdné, klidné. Dokonce ani odpadky se na nich neválely. Řidiči minibusů se zoufale snažili na chodníku najít nějakého chodce, který by se s nimi svezl. Do jednoho jsem nastoupil a až po delší době si k nám přisedla ještě jedna cestující. A hned na řidiče jak to, že je tu cizinec, ti sem přeci nesmí, šíří nákazu. Přitom byl Ramadan, který Muslimům během dne zakazuje nejen jíst a pít, ale i drbat a klábosit! Řidič jí ale setřel ještě dřív, než bych to býval udělal já. Brilantně ji vysvětlil, že jestli se nechce nakazit, měla by především přestat nakupovat, protože nejvíc virů je na bankovkách!

Moře v přístavu bylo čisté, no, ne sice křišťálově, ale opravdu nejvíc jak se to jen může v Balikpapanu křišťálově čistému moři přiblížit. Dva metry pod hladinou bylo jasně vidět souvislou vrstvu plastového odpadu, kterou už ale rychle pohřbívá usazený kal. Poprvé v životě jsem viděl, jak vypadá záliv, na kterém nekotví ani jediný ponton, naložený uhlím.

Některé továrny, včetně všech rafinerií palmového oleje, ale vyřešily karanténní opatření po svém. Zakázaly svým zaměstnancům opustit areál. Tedy ne zas tak doslova, to si v Indonésii přeci jen
dovolit nemůžou, ale nařídili jim po návratu do práce 2 týdny povinné neplacené karantény, a to si pak každý pořádně rozmyslí. A tak zůstávají dělníci několik měsíců uvězněni v halách a továrny běží
naplno. A bez kontroly. Na jakoukoli naši stížnost ohledně znečišťování a odlesňování v průmyslových areálech teď existuje rychlá odpověď: „Až skončí korona!“

Naštěstí jsou i projekty, které pozastavené a odložené byly, a mezi nimi je i ten nejhorší – výstavba nového hlavního města. Média už o ní nepíšou, pomalu se na ní začíná pozapomínat. Spekulanti si ale dál zběsile nárokují a rozdělují pozemky kolem celého zálivu, imigrační vlna z celé Indonésie do Balikpapanu a okolí nekontrolovaně pokračuje a je jasné, že dříve nebo později se ten plán znovu vynoří.

Zatím ale na venkově podél pobřeží vládne nebývalý klid a pohoda. Město máme sice přes moře na dohled, ale už jako by to byl cizí svět. Už se tam nejezdí, je tam nebezpečno, poletují tam viry a všelijaké jiné potvory. Vesnice si začíná žít vlastním životem, který je neuspěchaný a příjemný. Ani se nedivím, že si na karanténní opatření venkov tak dobře zvyká, působí to, jako že to tak má zůstat navždycky. I když je to samozřejmě jen pomíjivá iluze.

A pak přišel Lebaran, zakončení Ramadanu, zdejší největší svátek, kdy se Muslimové přestávají postit, napečou spousty cukroví, staří otevřou své domy každému, kdo se zastaví, a mladí vyrážejí po
návštěvách ke všem příbuzným a známým. Přesně to ten virus potřeboval. Případů nákazy začalo přibývat po tisících a přibývá jich až do dnešního dne, i když už jen po stovkách. Právě jsme přesáhli 30 tisíc nakažených, a tak myslím, že si dělníci v továrních halách ještě nějaký ten čas pobudou!

Domácí karanténa

 

 

Zoo-vláček jezdí k zoo i v roce 2024, beze změn... číst dále
V sobotu 25.5. oslavíme v Zoo a BZ den dětí číst dále
V srpnu si na amfiteátru zavzpomínáme na tramskou éru číst dále
Zveme Vás do samostatné expozice Akva Tera v centru Plzně. číst dále
ObčerstveníObčerstvení GiftshopGiftshop WebkameryWebkamery PřírůstkyPřírůstky Veřejná krmeníVeřejná krmení Sponzoring a adopceSponzoring a adopce
Otevírací doba

březen–říjen: 8.00–19.00  (pokladna do 18:00)
listopad–únor: 9.00–17.00  (pokl. do 16:30)

Otevřeno 365 dní v roce včetně svátků, Vánoc a Nového roku! (DinoPark otevřen pouze od dubna do října). Více zde.

Najdete nás zde.

Vstupné

Zoologická a botanická zahrada (Zoo):

dospělí:220 Kč
děti, studenti, senioři:      160
rodiny (2+2):                      720

Zoo + DinoPark (pouze duben–říjen):

dospělí:390 Kč
děti a studenti:290 Kč
rodiny (2+2):                      1270 

Podrobné vstupné a slevy zde.

Počasí v Plzni
Lemur
Facebook ZOOZoo
Facebook Akva-TeraAkva-Tera
Youtube
Instagram
Tripadvisor