Expozice v dřevěném srubu nazvaná Sibiřský les představuje život v jehličnatých lesích. Vlajkovým druhem je zde křivka obecná (Loxia curvirostra). Žije tu ve společnosti dalších lesních druhů ptáků, jako jsou například dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes), stehlík obecný (Carduelis carduelis), drozd brávník (Turdus viscivorus), zvonek zelený (Chloris chloris chloris) či pěnkava obecná (Fringilla coelebs). Ptáci obývají volnou expozici bez jakýchkoliv bariér, proto se návštěvníkovi může zdát, že je pozoruje přímo v lese. V teplých měsících roku zve už z dálky do expozice hlas hrdličky divoké (Streptopelia t. turtur). Zvenčí je možné pozorovat sýčky obecné (Athene noctua). Expozice získala ohlas v evropském hlasování fanoušků zoologických zahrad jako nejzajímavější v Zoo Plzeň.

V nízkém výběhu přilehlém ke srubu žijí dikobrazi srstnatonosí (Hystrix indica hirsutirostris). Jsou to stateční hlodavci, kteří si troufnou zahnat i tygra nebo levharta. Na ochranu před predátory mají přeměněnou srst na těle i ocase v duté bodliny. Pod dlouhými tenkými bodlinami mají ještě jednu řadu kratších a tlustších ostnů. Vystřelovat je však nedokáží, nemají na to v těle žádný aparát.

Voliéru nad výběhem dikobrazů od brzkého jara 2021 zabydluje puštík bělavý středoevropský  (Strix uralensis macroura). Tento podruh puštíka se vyskytuje ve smíšených a bukových lesích s otevřenými biotopy, jako jsou rašeliniště, paseky, malá pole, často i v blízkosti lidských obydlí. Je to monogamní druh. Hnízdí ve stromových dutinách, ve starých hnízdech větších dravců, veverek či v polomech. Samice snáší 3–4 vejce. Živí se drobnými obratlovci.

V Česku byl v minulém století vyhuben. Příčinu velmi výrazného úbytku, resp. vymizení šumavské populace puštíka bělavého lze zpětně obtížně definovat. Dostupné údaje vedou k předpokladu, že se může jednat o kombinaci intenzivního odstřelu s některými nepříznivými okolnostmi vývoje životních podmínek (ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, silné kolísání velikosti populace v důsledku možných klimatických výkyvů a gradací drobných savců, genetická izolovanost málo početné populace). Puštík bělavý je nápadná a krotká sova, aktivující často za bílého dne, která je v blízkém okolí svého hnízda silně agresivní. Lze proto předpokládat, že při tehdejším vysokém počtu obyvatel Šumavy a možnostech v podstatě volné likvidace "škodné" mělo rozhodující vliv na vymizení puštíka právě pronásledování člověkem. V současné době je možno považovat reintrodukci puštíka bělavého na Šumavě za perspektivní, protože nebezpečí přímé likvidace puštíka bělavého je minimální. Jako kriticky ohrožený druh je legislativně chráněn a možnost nelegálního odstřelu je v posledních letech díky všeobecně příznivějšímu vztahu k dravým ptákům a zvláště k sovám málo pravděpodobná.

Díky reintrodukcím na bavorské straně hranice a později i na Šumavě žije v této lokalitě cca 30–50 párů. Druhé ohnisko výskytu v počtu 10–20 párů se nachází v Beskydech. Přestože se tento puštík na naše území asi po šedesátileté pauze vrátil, rozhodně nemá ještě vyhráno. V současné době se záchranné programy soustřeďují na repatriaci v Rakousku, ke které se má v úmyslu přidat i plzeňská zoo. První jedinec přicestoval ze Zoo Hluboká.